Berlin |CZ|

Tenhle týden jsem strávila čtyři dny v Berlíně, kde jsem mimo jiné pomáhala v centru pro uprchlíky.

Odjížděla jsem v devět ráno se Student agency, teď už vlastně s Regiojet. Nejdřív jsem šla k Charlottenburg, na prohlížení nějakých zámku fakt nejsem, ale ten park je krásnej. Potom jsem se přesunula ke svýmu ubytování, poprvý jsem využila couchsurfing, ale o tom ještě jindy. Vzal mě do takovýho super baru/hospody s fotbálkem, kde byla filmová noc, zůstali jsme jen na dva filmy, na Christiane F. a na Ein Freund von mir, což bohatě stačilo, protože jak se začala blížit půlnoc už jsem začala usínat.

Další den jsem se zastavila u Braniborský brány a Alexanderplatzu, ani jedno z těch míst mi nepřišlo nějak zvláštní, tak jsem tam nepobyla dvakrát dlouho. Našla jsem ale fakt útulnou kavárničku, která se jmenuje Kauf dich glücklich, mají tam moc dobrou zmrzlinu a ještě mnohem lepší čerstvý wafle ♥. Taky se mi moc líbila cedule, která jim zdobila vchod. 

 "We don't have wifi, it's bad for our brains".

Jinak Mauernpark je snad nejšpinavější park, co jsem kdy viděla, (i když to prý bylo jen kvůli tomu, že tam den předtím byla párty) ale byla tam dlouhá zeď, u který vedle sebe stálo asi patnáct kluků, kteří zrovna něco sprejovali, to mě tak zaujalo, že jsem je nevědomky pozorovala fakt dlouho, taky bych si to někdy (legálně samozřejmě) ráda vyzkoušela!
Vítr mě pak skoro doslova zavlál do další kavárny Die Krone, kde mají krom dobrýho pití hromadu zajímavých knížek.

East side gallery, kterou jsem nejdřív dvakrát úspěšně přešla, je mnohem delší, než jsem čekala, což bylo jedině dobře, protože ty kresby jsou některý fakt úžasný. Akorát škoda, že se prakticky přes celou zeď táhne takový plot, asi sloužící jako ochrana, aby návštěvníci nepřikládali ruku k dílu. Když už tam postaví něco, co tak moc kazí výhled, aspoň bych to postavila kousek dál, protože na tu zeď člověk bez problému dosáhne, když prostrčí ruku skrz.
Další dva dny jsou pak dobrovolničila v centru pro uprchlíky v Mertensstrase, což byla skvělá zkušenost. Pracovala jsem s dětmi, hrála s nimi hry, hlídala je, učila je trošku německy, trošku jsem s nimi počítala. Byly neskutečně miloučký. Některý mě pak už vůbec nechtěli nechat na pokoji, tak jsem obědvala i s jejich rodinkou, se kterou jsem se ale bohužel neuměla moc domluvit.
Hrozně obdivuju, jak se tam fakt hrozně lidí snaží naučit se tu němčinu, což hlavně pro ty starší asi není žádná pohádka.

Berlín mě neokouzlil tak, jak jsem si myslela. Je to tam obrovský, spoustu lidí... Možná to bylo i tím, že jsem poznávání města nevěnovala tolik času, nevím.